Pocházím z vesnice a proto nebylo divu že mě nejrůznější zvířectvo odjakživa obklopovalo. Pes, kočka, slepice, králíci, no prostě klasika. Babička s dědou zase chovaly prasata, krávy a krůty. Strýcové ty se zaměřili k chovu ptactva a včel. Narozdíl od mých městských kamarádek jsem nikdy netíhla k tomu pořídit si morče, křečka, osmáka či jiného hlodavce.

 

Když jsem se přestěhovala do města, začalo se mi stýskat hlavně po psovi. Ačkoli jsem velký milovník oněch chlupatých stvoření, možnost že bych si nějakého takového pořídila do bytu jsem zavrhla. Představa pobíhání po sídlišti, v dešti, mrazu,  temné noci mě děsila. Začala jsem přemýšlet o jiném tvorovi, který by se hodil pro chov v paneláku. Už ani nevím kdy se mi v hlavě zrodil nápad, že si pořídím právě morče, ale jednoho dne jsem si nesla domu krabičku s malým tříbarevným stvořením. Když mě manžel uviděl, ihned mu došlo která bije. S  děsem ve tváři a frázemi o smradlavém stvoření, si prohlížel obsah krabice. Pravda, věděl  o mé myšlence už z minulosti, přesto doufal že ji nebudu chtít proměnit ve skutečnost.

 

Netrvalo ani týden a Mufina, jak jsem ji pojmenovala, se u nás zabydlela. Mezitím naštěstí manžel přehodnotil názor a Mufinu si oblíbil. Měla naši velkou pozornost a lásku. Ze začátku nám jen dělaly starost loužičky, které po sobě nechávala při občasném pobíhání po bytě. Nevím jestli pochopila že tohle může vykonávat jen ve své kleci, ale brzy dokázala naznačit že potřebuje vykonat onu potřebu. No, možná jsme spíše vypozorovaly onen pravý okamžik, ale na tom koneckonců nesejde. To co milovala nejvíce bylo jídlo. Jakmile zaslechla pohyb v kuchyni, ihned se pískáním a hryzáním mříže od klece intenzivně dožadovala nějaké lahůdky. Den co den jsme ji měly na očích, tak nemohu posoudit abnormalitu jejích rozměrů, ale návštěvy se často udivovaly, kterak je velká. Je mi záhadné, jak to dělala, ale téměř nikdy jsem ji nenachytala při spánku. Ať bylo brzké ráno, nebo temná noc, vždy bedlivě pozorovala svět svýma korálkově lesklýma očima.